Začátkem listopadu letos dozrává jeden z nejpozdnějších hlohů (a jsem rád, že i tak u nás dozrává), hloh mexický (Crataegus mexicana). Pochází z vysočiny Mexika a Guatemaly.
Výhoda tohoto hlohu je opravdu vysoká dekorativní hodnota v květu, listu i plodu, nakonec i v habitusu a světle šedém dřevě, další výhodou je naprosto úžasné silné aroma plodu, nejsilnější mezi hlohy a také velikost plodu. Výhodou může být i takto pozdní datum sklizně (loni však zrály už v říjnu - jako v domovině).
Nevýhodou je, že jsou plody málo sladké a jsou poměrně tuhé a suché. Prakticky velmi podobné mnohem známějšímu červenoplodému hlohu peřenoklanému (C. pinnatifida). Zpracovávají se nejčastěji na marmelády a přesnídávky (chuť i aroma kdoulí), nebo v Americe na oblíbené želé a ovocné kůže. V Asii se zase podobné hlohy nejčastěji kandují. Já jsem vyzkoušel ovocnou kůži.
Plody jsem rozpůlil, hodil do hrnce, zalil vodou tak, aby byly ponořené, asi 15 minut povařil, potom velmi jemně rozmixoval, přecedil přes sítko od semen, stopek a "bubáků" a vznikla velmi jemná řídká kaše, kterou jsem dochutil rakytníkovým sirupem, medem a limetkou. Směs jsem nalil na pečící papír na plechu tak, aby papír kopíroval celý povrch i vnitřní strany plechu. Na celém plechu by mělo být rozprostřeno asi 6-9 mm tlustá vrstva směsi. Plech se dá sušit do trouby na cca 60°C. Jakmile směs vyschne, vytáhneme ji a necháme den na vzduchu, aby nachytala vzdušnou vlhkost a zvláčněla a šla lépe sloupnout z pečícího papíru. Pak už se fantazii zpracování a skladování meze nekladou. Produkt vydrží velmi dlouho.
Takto to lze vytvořit téměř z každého ovoce. Především z drobných bobulek netradičních divokých plodů: červené, modré či černé bezinky, dřišťálky všeho druhu, šípky, mahonie aj. Velká výhoda ovocných kůží je, že jdou z většiny plodů udělat i zcela za studena (raw), jen samotné sušení (do 40°C) trvá déle. Jo, a mnohem lépe vypadá ovocná kůže z červených plodů, ale to je opravdu detail.
Zde nějaká fotodokumentace; od sklizně až k produktu: